GROSSGLOCKNER aneb Václavák na hřebeni -  napsal Roman Pluhař

 

září 2003

 

(Jan Tolar, Aleš Černý, Tomáš Aubrecht, Roman Pluhař, Lea)

 

 

 

            Zájem o tuto horu v Rakousku v nás zakořenil Honza. Na své jedné dovolené na Korsice se mu dostává do rukou telefon na Leu. Doktorku z Prahy, vášnivou a zkušenou horalku alpynistku. Dlouhé měsíce probíhají jejich vzájemné telefonáty. Když Lea navrhne výlet na Glockner, tak nám Honza v naší domovské hospůdce při naší pravidelné úterní konzumační kontrole nastíní termín odjezdu 4.září 2003. S blížícím se termínem odjezdu slyšíme od Honzy vyslovovat jméno Lea stále častěji. Team tvoří, poté co neodjeli na plánovaný přechod Pyrenejí Aleš  Černý (Černoch),Tomáš Aubrecht (Aubry) dále Honza Tolar (Mimí), Leona ?(Lea) a já Roman Pluhař (Šála).

 

      Dne 4.září jsem jediný z party, co strká nos do práce, a tak se odjezd plánuje na čtvrtou odpoledne. Před čtvrtou přistávám s autem u Černochů. Už tady také stojí vínový Megan. Lea přijela už v poledne a má za sebou již jistě bohatý program. V mojí bujné představivosti provokované jménem Lea je představa štíhlé, urostlé, černovlasé dívky s výraznějším nosem. Nad kupou fotek se seznamuji s bodrou Moravačkou. Velím k odjezdu. Ptám se po části mé výzbroje, která se měla vyzvednout u kamaráda Bobíka spolu s další. Chybí. Takže nabíráme tradiční zpoždění. Jedeme do Klatov doplnit zásoby v Hypernově a dále pokračujeme na Železnou Rudu. Jedu v autě s Aubrym. Prvně mi slzí oči už ve Švihově po Aubryho neslyšitelném prdánku s narkosními účinky.

 

Vezeme s sebou rockery a ti se musí s republikou rozloučit pivíčkem, a tak stavíme v Železné Rudě ve vyhlášeném pajzlu Okula. Tam potkáváme mediální hudební hvězdu s uměleckým jménem Kosťa. Vede se hovor na téma neméně známého hudebního sdružení Chcíplá Kočka. Když zjišťuje cíl naší cesty,  kroutí hlavou s tím, že toto pořádnej rocker nedělá. Jsme opět na cestě. Ještě nám do auta přibyl další smraďoch Černoch. Spojení mezi auty je zajištěno vysílačkami. Každou chvíli letí éterem nějaká hláška, a tak Lea rychle zjišťuje, co jsme zač. Společenská činnost mejch spolucestujících umírá někde za Degendorfem. Čekal jsem teda víc! Pokračujeme na Landshut, kde čirou náhodou správně odbočujeme na Dorfen, Wasserburg a Rosenheim. Hranice do Rakouska přejíždíme v Kufsteinu okolo půlnoci, kde budím Aubryho padajícím autoatlasem. Projíždíme Kitzbühelem na Mittersill, kde prověřujeme naše Megánky mnohakilometrovým stoupáním nedaleko masívu Granatspitze, pod nímž mizíme v dlouhém tunelu s poplatkem 10€. Za tunelem prudce mnohakilometrově klesáme do Matrei a míříme na Kals, odkud bychom se měli dostat do cíle naší cesty. Protože máme s sebou pouze mapu bezprostředního okolí Grossglockneru, tak se snažíme po neúspěšném najetí na cestu pod Lucknerhaus objevit místní mapu. To se nám daří a my v záři reflektorů zjišťujeme, že se jedná asi o nějaké ekologické vydání. Mapa je velmi podrobná, ale pro nás velmi důležité orientační body jako vysokohorské chaty a turistické cesty chybí. Příliš se neorientujeme. Kousek se vracíme a na nenápadné dřevěné tabulce čteme to, co potřebujeme. Opět prudce stoupáme po úzké cestě pod mýtem. Náš předpoklad, že v noci bude průjezd zdarma, vychází.

 

 Nad chatou Lucknerhaus parkujeme na velkém kamenitém parkovišti osázeném auty turistů, kteří se nacházejí někde nahoře. Okamžitě si všímám nestandartně zaparkovaného Golfu s rokycanskou SPZ. Spí v něm dva skrčenci. Je kosa, a tak se rychle oblékáme. Ve dvě v noci praskají plechovky od piva a obhledávají se temné obzory masivů kolem nás. Mimí ukazuje správně na Velký Zvon se slovy: ,,Chlapečkové to by mohl být von….. krasavec ‘‘.Uleháme na trávu pod stromy. Usínám, ale dlouho před tím moje oči trčí do zcela jasné oblohy plné hvězd nezatížené světelným smogem a stále a stále kloužou sem a tam.

 

Ráno po probuzení opouštím spacák jako první. Ihned ladím zvuk čerta do té doby, než se trochu zahřeju svalovým třasem. Vylejzá postupně také zbytek kromě Černocha. Ten nikdy tradičně nevylejzá dřív, než když je to nezbytně nutné. Přes noc trochu mrzlo, což prozrazují auta porostlá jinovatkou. Snídáme,balíme. Zdravíme se s krajany z Golfu, asi tak třicetiletým párečkem. Lea si získává naše srdce, když vytahuje z kufru domácí  pálenici a ta zahřeje. Necháváme se vyfotit  dvojicí rakouských chlapíků a vyrážíme podél potoka po cestě na Lucknerhütte údolím Ködnitztalu. Tradičně vyhlašujeme akci Suché Tričko, která se opětovně po pár minutách nedaří. Ranní opar se rozpustil dříve než jsme vyrazili, a tak se můžeme kochat pohledy na okolní kopečky. Je perfektní viditelnost. Cesta na Lucknerhüte (2241m) je  kamenitá, umožňující příjezd patřičným autem. Nad Lucknerhütte se již ťape po klasické horské cestičce. Sporťák Mimí udává tempo naší skupiny,  které Lea klidně vypouští a volí vlastní. Při zastávce mažeme naše ksichty krémem , jelikož slunko již nabralo správnej horskej švuňk. Hoši také volí pro zbytek cesty na Stüdlhütte komfort svých slipánků a boxerek. Ve spojení Černoch - Mimí se vede tradiční hovor na Anakonďácké téma, čímž se prolamují veškeré zábrany mezi námi a Leou. Cestou do sedla Fanatscharte míjíme ještě odbočku na Salmhüte a o něco později stojíme před chatou Stüdlhütte (2801 m). Před chatou se nalézá plošina s dřevěnými stoly, které jsme začali okupovat. Pere sluníčko, nefouká téměř žádný vítr, a to že nemáme kam chvátat, nás vede k zahálčivosti. Kocháme se okolím s krásným panoramatickým pohledem směrem na Grossvenediger s velmi pěknou viditelností.

 

 

Také pohled na okraj ledovce Teischnitzkees je velmi zajímavý. Hodujeme z vlastních zásob, sušíme fusky a opalujeme se. Největším exhibicionistou se stává Mimí. Ostatně je to také člověk pohybující se po Alpách se zaručeně největším batohem. (na fotce vlevo).

 

 

 Mimo jiné toho dociluje také tím, že s sebou nosí párky a k nim hořčici zásadně ve skle. Poté, co se začínáme nudit už i pohledem na pěkné turistky, balíme a vyrážíme směrem na Erzherzog-Johann Hütte. Registrujeme obdivné a nechápající pohledy na naší skupinku. Na hranici ledovce obouváme železa a navazujeme se. Pohybujeme se po vyšlapané cestě vedoucí téměř prostředkem ledovce. Luisinin hřeben lemuje celá řada velkých ledovcových trhlin. Sledujeme skupinu turistů, která je obchází v bezprostřední blízkosti.

 

Se skupinou Rakušanů, pro které jsme centrem obdivu kvůli našim báglům, se dáváme do řeči. Nechtějí pochopit, proč s sebou nosíme stany a vodu, když se na chatě nechá všechno koupit. Závěr ledovce Kodnitzkees se nám staví do cesty prudkým stoupáním beroucí sílu. Sám sobě přiznávám, že mě nyní dochází pára a maskuji to tím, že své kamarády nutím, aby se co chvíli kochali tou parádou kolem nás .Taktika vychází a my se ocitáme u příbřežní trhliny pod závěrečným skalnatým hřebenem. Zbavujeme se pupeční šňůry a maček. Trhlinu zdoláme za pomoci instalovaného můstku  a po částečně zajištěném hřebeni docilujeme Erzherzog-Johann Hütte (3451 m). Opět se zaobíráme dlouhým zkoumáním obzorů za pomoci dalekohledu. Pod námi je jako na dlani  vidět  vyhlídka Franze Josefa a k ní vedoucí bezesporu technicky unikátní vysokohorská silnice Grossglockner Hochalpenstrasse. Cesta Ferleiten-Heiligenblut je dlouhá 48 km s převýšením 1748m z let 30.8.1930-3.8.1935. Průměrné klimatické podmínky jsou: po 100 dní fučí, 250 dní prší, průměrně 5m sněhu a –3 °C. Ze severu dorážejí hoši z Prahy a vypadají docela urvaně. Dozvídáme se,že dole strašně dlouho hledali nástup na ledovec, a že toho mají dost. Po chvíli dorážejí další dva krajané z Rokycan. Jsou v dobré kondici, ale také tvrdili, že nástup špatně hledali a sever je poctivá makačka. Pozdní odpoledne a setmění trávíme na chatě, která patří mezi nejvýše položenou obhospodařovanou turistickou chatu ve Východních Alpách, čemuž odpovídají také ceny. Nějaké to pivko si neodpouštíme a rozhodujeme se pro spaní venku. Na malé plošince na ledovci stavíme za svitu čelovek naše dva stany. Potýkáme se s problémem kotvení, protože pod deseticentimetrovou šlupkou přemrzlého sněhu se nachází holý led. Improvizujeme s cepíny a přilehlým hřebínkem.

 

 

Buzení nastavujeme na pátou hodinu a dáváme dobrou noc Mimímu a Lee. Jelikož v mém případě došlo k podcenění karimatky, tak si asi po hodině spánku  začínám hrát na míchačku.

 

Ráno nikdo z nás nechce hodinky slyšet a nechce strkat nos do mrazu. Probíhá komunikace mezi stany na téma, jestli už někdo slyšel hodinky. Mimí je tvrďák a po chvíli vylejzá a honí nás do výkonu. Je ještě tma, ale už se dá tušit záře za vzdálenými hřebeny. Při balení vidíme první nadržence, jak dole na ledovci, tak i tady nahoře. Vracíme se na chatu, kde ulehčujeme svým báglům a bereme jen nejnutnější, věci na jištění, traťovky, vrcholová pivka apod.. Od chaty vyrážíme širokým firnovým hřbetem, který zanedlouho přechází ve velmi strmý svah Glockerleitl. Naši pozornost pohlcuje pohled na východ slunce, který představuje naprosto úchvatnou podívanou se stále se měnícími obrazy.

 

 

Jediné co nás posílá dál a odtrhuje od pohledů na obzory je touha, že to vše musí být daleko pestřejší z vrcholu Velkého Zvonu. Hrneme to po vyšlapaných serpentinách svahu Glockerleitl dosahujícího místy sklonu 35°.

 

 Pod hřebenem Kleineglockneru opět sundáváme mačky a vlevo se blížíme do sedla Obere Glocknerscharte. Zde se trochu zdržujeme, protože se jedná o nejkritičtější místo výstupu a tvoří se zde zácpy.

Dost nevybíravým a surovým způsobem nás obchází horský vůdce, majíc za sebou ocas turistů. Všichni pěkně nadáváme, pro jistotu česky. Daleko později si to vysvětlujeme tím, že zastavit s těmito turisty a dát jim možnost uvědomit si kudy jdou a lezou, by znamenalo konec výpravy. Na nás konečně vychází mezera a my se posouváme dále k vrcholu. Místy se jedná o férové lezení, takže si osobně posouvám laťku opět o něco výše.

 

 

Mimí je ve svém živlu a působí tudíž jako prvolezec. Zanedlouho jsme na vrcholu, kde kupodivu vládne poměrně komorní prostředí. Provádíme focení, popíjíme vrcholová pivka a zažíváme přesně ten pocit, pro který se na hory jezdí.

 

 

Počasí stále přeje, bezvětří a mraky hluboko pod námi. Nenadále nás z této pohody vytrhuje Lea svým nečekaným pádem po hlavě. Vrháme se k ní s ošklivým mrazením na duši. Zázrakem se to obejde bez jakéhokoli zranění a nám se opravdu srdečně ulevuje. Opouštíme vrchol a samotný sestup probíhá snadněji než výstup. Na ledovci se opět navazujeme. O další vzruch výpravy se tentokrát postarám já. Na nejstrmějším místě Glockeleitlu  házím záda, poté co mě zradily mačky. Ve velké rychlosti rotuji na břicho a zarývám cepín do ledu. Po pár metrech vše drží. Rozhlížím se kolem sebe a pod sebe. Uf. Další, kdo leží na břiše a jako jedinej reaguje je Černoch. Zbytek si ani nestačí uvědomit co se děje, nebo lépe řečeno co se udát mohlo. Vše končí srandičkama a u toho doufám, ještě dlouho zůstane. Na Erzherzog-Johann Hütte naládujem batohy a pokračujeme dál.

 

Seběhnutí ledovce na Stüdlhüte se stává zábavnou záležitostí. Potom zařazuje Černoch svoje číslo boje s vlkem, a to  dost naturalisticky nic nedbajíc, že je s námi něžné pohlaví.  S velkým nasazením ošetřuje svoji řiť. Na Stüdlhüte opět baštíme a vymýšlíme, co budeme dělat s dalším dnem. Seznamují se s námi další krajané, tentokrát ze Stoda. Neopomínají mimo jiné také poznámku o dvojici ze spodního parkoviště. Počasí se začíná horšit, a tak pokračujeme k autům. Na parkovišti  vidíme dvojici z Golfu opět sedící v autě. Jak jinak než,  že zase syčí plechovky od piva. Jelikož trpíme ztrátou motivace a ještě ke všemu začíná pršet,  necháváme KPČ (rozuměj kulturně poznávací činnost) na jindy.

 

 

      V sobotu v pozdním odpoledni za vydatného deště opouštíme tento krásný kus země plni zážitků. Tentokrát jedeme na Mnichov, kde objevuji mezeru v jinak precizním německém značení. Jakožto částečný znalec regionu očekávám ceduli s nájezdem na Regensburg, Landshut nebo něco podobného. Ceduli Nürnberg proto ignoruji a tak se ocitáme v centru Mnichova. Opět ožil radiový přenos mezi posádkami a obzvláště kvílel, když  volím zkracovačku přes rezidenční čtvrť. Tato cesta se ukázala jako geniální řešení situace. A tak se opět pohybujeme po noční ospalé dálnici. Do Přeštic dorážíme nad ránem v neděli a plni energie navštěvujeme místní kulturněobčerstvovací klub HCNV, kterému neřekneme jinak než Stodola. Po pár pivečkách se rozcházíme s tím, že odpoledne podnikneme výlet na kolech.