Skialpy Velká Fatra, Vánoce 2003 … 6

Skialpy Velká Fatra, Vánoce 2003 … 6. ročník přejezdů hor

Napsal: Roman Pluhař

/jedná se o text e-mailu zaslaného kamarádům Pavlovi,Alešovi a Martině toho času pobývajících v Irsku v Dublinu./

Nazdar kamarádi!

Nazdar chlapečkové a holčičko, tak už jsme z výletu doma. Bylo dobře.Vyráželi jsme v deset večer na Štědrý den, takže cesta byla těžká pohoda. Takové silnice bych chtěl vidět celý rok. Akorát mrzlo jako na Sibiři tak kolem –20 C°. Bobíkovo Fáro připomínalo ledovou jeskyni celou cestu. Takže ti co seděli v zadu, častovali ty vepředu, aby pořádně topili a ti vepředu jim to nechtěli věřit a furt držkovali. Vono na ně při střídání taky došlo. Tak asi tohle nám cestou sebralo nejvíce energie. Bobíkovo fono také rychle dohrálo, a tak došlo na nejhorší a pokoušeli jsme se v ranních hodinách rozptýlit vlastním zpěvem. Cha cha cha! Do Ružomberoka jsme dorazili před sedmou hodinou. V hotelu pod kabinkou jsme zakotvili a čekali až dorazí do práce recepční, aby nás mohla pěkně oškubat při výměně.

Nicméně počátek cesty provázela mírná nervozita. Já do poslední hodiny nevěděl, jestli pojedu, a tak jsem nakonec vyměnil dovolenou za službu na Silvestra. Bobík a Radek byli na Šumavě a pojištění jsem sháněl na poslední chvíli, protože Winter se nedal sehnat. Potom ještě Radek uváznul na Štědrý den na Špičáku, poněvadž Jirkovo nové auto nepremávalo. Zamrzla mu nafta, takže si asi dovedete představit jak musel být Jirka naštvanej při jeho první jízdě. Nazpátek jeli vlakem.

No a nyní zpět. Převlíkli jsme se, v hotelu koupili čaj a vypálili na kabinku. Krásná paní nám prognoztikovala, že nahoře to není k přežití, a že z Bavorska se žene studená fronta (v Německu naměřili -42°C). Nicméně naše nadrženost nás žene nahoru. S pokladní jsme se prolaškovali za 200 SK na hlavu. Nahoře nás uvítalo stoprocentní počo. Vítá nás manšestr při přejetí k sedačce na Malinom Brdu. Ještě než jsme se stačili optat, jestli nás vyvezou, Ježuru sráží neznámý snowbordář. Nikdo z nás to neviděl, protože jsme se rozptylovali jinou činností. Škoda veliká na těle i na výstroji. Přelomená hůlka, prasklá přezka na batohu, naraženina na noze, depka .Na batohu dělám Radkovi uzel a u vlekařů sháním nářadí. Nejdříve mi nepomáhají, ale když v mých rukou vidí to neštěstí, obdarovávají nás lyžařskou hůlkou. Uf. Myslím si, že to v danou chvíli dopadlo velmi dobře, ale pohled na neustále nadávajícího Radka nás s Bobíkem vede k přesvědčení, že si sjezdovku vyběhneme, a tak navlíkáme pásy. Mezitím se bavíme s chlapcema od horské služby o počasí a cestě. Dozvídáme se, že má bejt pěkně. Že jsou nahoře projeté stopy a taky, že se dneska dostaneme v pohodě na chatu Pod Borišovom a z Malinovo Brda na Križnou se to na skialpech chodí za šest hodin. Jo a taky nám jeden z těch hochů, asi padesátiletej řízek, doporučuje výměnu lyží za aktuálnější modely a hned doporučuje nějaké svoje super závoďačky, téměř nejeté za hubičku pouhých 12 000 SK. Vyrážíme. Za chvíli jsme na provozní teplotě. Na vrcholu Bobík prvně pózuje, já ještě fotím údolíčko a na Bobíkovovo doporučení se navlíkáme do bund v očekávání prvních máň. Mizíme v lese. První máňa potkává Radka. Vyprošťujeme ho a s velkou radostí očekáváme, kdy to potká nás ostatní. Bobík je ve svém živlu, konečně trochu sněhu (asi tak 30-40cm někde více a někde méně,ale je to o sněhu), azůro, výhledy, paráda. Na tom svážku co loni přišel Honza ke žraloku na botě, já přišel o hrot na hůlce. Takže pro zbytek putování slouží hůlka jako značítko do sněhu. Celý zbytek cesty na Smrekovicu probíhal v podobě máňa, dupání, focení, čaj, rum, traťovka. Naposledy jsme přišli asi vodtamtať atp. Nutno dodat, že celou cestu jsme si museli pěkně prošlapat.

Těsně před Smrekovicou nevíme, kde jsme. Potkáváme prvního člověka ten den. Taky neví kde je. Je asi 15:30 a my stojíme před hotelem. Bobík celou cestu dělal reklamu z loňského roku. Těšíme se! Línej Kamioňák s Radkem sedí na lavičce a já s Markem jdeme vyřídit bydlení. Bobík se hlásí, že chceme bydlet na céčku (mazácky). Asi čtyřicetiletá recepční odměřeně hlásí, že je plně obsazeno. Laškujeme, že jsme nenáročný, že stačí dvojlůžák a podobně. Recepční někam volá, potom na deset minut mizí. Nabídka zní na čtyři lůžka á 400 SK. Po dohodě s parťákama bereme a objednáváme ještě večeři s polovojenským režimem. Dostáváme jednolůžák a třílůžák. Všichni se hrneme na třílůžák. Kydání věcí, sprcha, zkouška lůžka a televize a už přemejšlím, jak bych odměnil svoje tělo. S Markem odcházíme na pivo a hoši hnípají. Na řadu přicházejí moje tepláčky a nátělník, které měly původně sloužit jako poslední záchrana pro spaní venku. Bobíka to může strhat a dobírá si mě, že s sebou vozím pyžamo. Sakra. Bufet je už zavřenej. Koliba ještě neotevřená. V restauraci nám pivo nechtěj dát. Vrcholí přípravy na večeři. Končíme v recepci. Kupujeme Martiner a usedáme v hale. Začínáme mít přehled o ubytovaných. Před večeří docházím na pokoj a oznamuju, že už jsme na řadě. Hoši se mnou prohodí pár slov. S Bobíkem usedáme ke stolu a pouštíme se do předkrmu. Jakýsi sýrový salát. Další menu je něco jako přírodní řízek s hranolkama, rejží a broskvičkou. Doráží hoši se slovy, že jako by se jim zdálo, že byl někdo na pokoji a zval je na večeři. Cha cha cha. Dáváme pivo Bažanta a jsme upozorněni, abychom už vypadli. Po nás jdou další. Přesouváme se do haly a válcujou nás davy. Seznamujeme se s partičkou mladejch. Konverzace odkud kam ap.. Jsme zvaný na večer na béčko. To je ten barák, co na něm byla loni diskoška. Dnes tam není nic. Štefanska zábava je až zítra. Bobík nemá náladu na přiblblé hry, a tak na pozvání prdíme. Pak nás válcujou znova davy, prohlížíme si holčičky. Moc jich tu není. Radek jde spát. Budkyn, Bobík a já vyrážíme do Koliby. Dáváme piva Gorgoně, utopence, Borovičky. Nic se neděje. Bobik vypráví, jak to makalo loni. Jdeme spát. Budkyn spí na zemi. Ráno budíček v 5:30. Jsme líný, vaříme čaj, balíme. Servisujou se puchejře a odřeniny holení. Poté Bobík odchází do dalšího našeho pokoje, aby se moh vykáknout při otevřených dveřích. Stojíme před hotelem, když potkáváme mladý. Jdou na snídani. Fotí nás a my vyrážíme. Je pod mrakem, ale vypadá to, že by se to mohlo vybrat.

Opět po stopě ani památky, sněhu dost, trochu se oteplilo. Někdo šel před náma pěšky bez sněžnic. Hodně se boří. Řekl bych dva kusy. Také dopoledne obcházíme jejich bivak. Drobné potíže nás čekají s popadanými stromy, které musíme obcházet nebo podlézat. Omlouvám se, že si prd pamatuju jména kopečků, tak to berte s rezervou. Mapu nemám po ruce. Docházíme pod sedlo Pod Rakytovem. Je to místo, kde jste loni tento kopec obcházeli po žlutej. Dáváme čaj, traťovku, rum a rozhodujeme se pro přechod hřebene. Prostředí je panenské, stromy osněžené, a tak se debilně hledají značky a my se nechceme ztratit. Na rozcestníku je to do sedla čtvrt hoďky. Do cesty se nám plete pěkné stoupání v půlmetrovém přemrzlém sněhu. Předvádíme první artistické kousky. Na metr stoupání dvacet běžných. Kličkujeme mezi smrky a každá rada drahá. Konečně jsme v sedle, před námi je vidět hřeben. Rozhodně jsme hluboko pod limitem z rozcestníku. Bobík hlásí: „To bude masakr‘‘. Vracet se nám nechce. Pokračujeme a narážíme na první skalku. Pár pokusů a poté prvně sundáváme lyže a vážeme je na bágl. Trochu fouká a je mlha. S přibývajícím stoupáním se to pořád zhoršuje. U vrcholového kříže provádím fotodokumentaci a rychle pryč. Pod kopcem se situace uklidňuje a zase trochu něco vidíme. Pohled do údolí v hávu mraků, do kterého svítí slunce dírou v mraku jako žárovka. Takhle si to běžíme až před poslední hřeben před chatou pod Borišovom. Hřeben Ploské dává tušit, že je pěkně vyfoukanej a tak dáváme jeho tyčím vale. Volíme dosti riskantní cestu po straně žlabu. Nikde žádné tyče a cestu pouze odhadujeme, že se držíme po vrstevnici. Trhá se pode mnou plástev sněhu a házím máňu. Jsem celej na ruby. Počasí je na hovno, klesá viditelnost tak na třicet metrů. Začínáme kontrolovat jeden druhého a asi po půl hodině objevuji nezřetelnou stopu po lyžích. Začínáme jí kopírovat. Vypadá důvěryhodně a často se ztrácí. Po další půlhodině nacházíme tyče z vrcholu. Začínáme prudce klesat. Je to skleněná hora. Bobík se snaží pokračovat za každou cenu se slovy, že už konečně musí na Borišov dojít na lyžich. Za chvíli nakonec sundáváme lyže všichni. Seběhneme pod kopec, kde už je sněhu vela. Paráda, dorážíme na chatu asi tak v 15:30. Před chatou probíhá koulovačka loučící se partičky asi patnácti lidí odcházejících pěšky. Do toho poskakuje vlčák se záchranářským znakem na hrbu. Také trochu panorámata. Okupujeme chatu.

Na chatě zůstáváme my, chatár Stano, kuchyňská Danielka, jakýsi bydlič skialpynista z Beskyd (už je na chatě od Štědrého dne a asi ještě chvíli vydrží) a další, asi tak pětačtyřicetiletý nacionalistický slovenský turista. Dáváme piva Topvary v plechu. Sušíme věci. Dáváme polívku, piva, párky. Rozsvěcí se petrolejka, další piva, pokec s Beskyďákem (hovoří legračně československy). Hoši jdou spát. Ještě chvíli zůstávám, pozván zbytkem. Na řadu přicházejí štamprdle Hořce ap. Od Stana dostávám šupiny pro štěstí. Poté co si nacionalista párkrát porýpol, hájím české zájmy a jdu spát. Ráno opět budíček v 5:30. Otrokář Radek, ještě že ho máme. Morálka je dnes trošku slabší, a taky máme čas. Pasy a čaj dostáváme okolo půl osmé. Čaj je super nějakej mátovej. Ještě teďka mě doma po ňom voní termoska. Ráno je totální azůro. Hurá do stopy směr Križná. Po Ploské se vracíme, každou chvíli padáme jako tajtrdlící, nadáváme. Konečně to máme za sebou. Po pár údolíčkách, které jsou krásně vysněžené, najíždíme do stopy. Postupně nastoupáme na hřebenové holiny. Fučí, je nádherně, panorámata. Je vidět, že se blíží civilizace. Občas někoho potkáme.

Stojíme na vrcholu Križné. Zde už frčí turismus. Lidi sem chodí pěšky nebo nosí prkýnka, aby se poté mohli spouštět dolů po lavinových svazích, které jsou nyní bezpečné. Je pěkné se dívat na někoho, kdo to umí. Od vrcholu na sjezdovky je to pár minut adrenalinu. Opět sklo a nikdo z nás nechce hapat. Předvádíme dost strnulé pozice. Konečně sjezdovka. S Bobíkem sundáváme pásy a hurá dolů. V hlubokém sněhu je to masakr s tím báglem. Hrozné kyvadlo. Kamarádi se nechtějí za žádnou cenu zbavit pásů. Tak na ně pořád čekáme a přemlouváme je. Jinak ve středisku je dost, dost naturalistický lyžování. Končíme až u silnice. Balíme a jdeme pěšky do vesnice Stare Hory. Zde jsme asi ve 14:00. Autobus jede kolem pátý. Jdeme do hospody. Pěkná dřevěná. Dáváme piva asi Šariš, halušky na tisíc způsobů a zelí. Pěkně to utíká a netěším se do autobusu do Ružomberoku (38km). Autobus přijíždí.Zjevujeme se řidiči. Jeho ústa opouští vodopád slov. Omluvte moji slovenštinu!!! ,,Čo vy? Vrátili ste sa z Kavkaza alebo čo? Viete čo by bolo na svetě ludi keby vas nebolo. Každy rok sundaju tricat umrzlich brňaku.'' Rveme věci do kufru. Pod našimi věcmi mizí také čísi snowboard. Řidiče chytá další amok.,,Zasraté prkynka“ A rve snowboard velmi surově ven. My zase rveme rozházené věci nazpět. Dost nás to baví a smějeme se. Při nástupu do autobusu si nějaká starší žena stěžuje, že jí táhne na nohy. Řidič neváhá a babu uzemňuje: ,,Čo baba větše papuče si si mela zoberať “. Sedíme v autobusu a seznamujeme se s dvěma děvčaty a jejich mámou. Jedou z Banské Bystrice za babičkou. Máma pracuje v Praze, jedna v Mnichově a další se chystá na medicínu do Plzně. Rozjíždí se zábava. Jsme hrozně rozchechtaný. Je nám líto, že před Ružomberokem vystupují. Mávají nám. V Ružomberoku se s řidičem bavíme jako starý známí a získáváme informace, jak se dostaneme pod Malino Brdo. Jedeme s Bobíkem sockou. Zbytek docházíme po svých. V hotelu vyhlížíme naši recepční, máme totiž předplacený parkování. Není tam. Usedáme do Fáva. Startuje jako hodinky a jedeme pro kamarády na autobusák.

Přesun do Liptovského Mikuláše, kde sháníme ubytování. Radek zůstává v autě. V turistické ubytovně je plno a ani nám nedávají další kontakt. Mizím v restauraci Rotunda v centru L.M. Barman mi ukazuje na jednoho z hostů. Asi čtyřicetiletého řízka s velkým psem. Oslovuji ho a po několika telefonátech máme bydlení. Řízek je lempl a trvá na tom, abychom ho naložili přímo před restaurací. Opět luxus, soukromá vilka a tzv. silvestrovská cena nakonec á 275 SK. Po vykydání věcí jdeme na večeři do doporučené restaurace, kterou nenacházíme. Končíme v nějakém bistru v centru L.M. Dáváme piva Šariš, já s Budkynem kuře, Radek pizzu a Bobík kuřecí kousky a lá Mexiko (nic moc). Jdeme spát. Ráno budíček, vaření čaje a hurá do Demënovské doliny. Parkujeme pod hotelem Družba. Azůro. Původní plán, že já a Bobík na lyžích a Radoslav s Budkynem pěšky, měníme na pěšky všichni. Je hovno sníh. V Družbě měníme tvrdou českou měnu za měkkou slovenskou. Jdeme po sjezdovce na Lukovou. Na části sjezdovek je umělý sníh,zbytek je vyfoukanej a ledovatej. Pod Lukovou vidím, jak přichází mrak. Neváhám a fotím. Během ani ne pěti minut totální mlha. Na Lukovej venku dáváme čaj s rumem, kuklíme se. Není nic vidět, a tak sledujeme chodníček, později kopírujeme kůly. Dost hodně fouká. Když náhodou uděláš krok v nenadálém poryvu větru, hrozí,že upadneš.

Dosahujeme budovy meteorologické stanice na vrcholu Chopku a trochu se motáme než najdeme Kamennou chatu.Vypadáme jako polárníci celý vojinovatkovaný, dokumentujeme. Vevnitř je hodně lidí a sem tam dorážejí další. Bereme místo a rozjíždíme marathon. Je asi 12:00. Dáváme piva Šariš, zelňačku a postupně sjíždíme celý jídelní lístek. Buchty na pare s kakaem i skořicí, zelo knedlo vepřo, párky, smažák atd. Buchty na pare jednoznačně vítězí a každej z nás je měl několikrát. Nevím, kde to v nás mizí. Mezi druhou a třetí začínají odcházet neubytovaní pryč.Na chatě zůstává asi přes dvacet lidí. Sem tam se objeví nosič s pěknou náloží. Je tady větší partička Slováků s jistou potencí k paření a malá partička Poláků, kteří se pořád fotí s holčičkama. Tak že mi připadá, že až se vrátí do civilizace nabídnou své fota v redakci Šťastný život. Hrajeme karty. Pod vliv naší hry dostáváme později i mladou zaměstnankyni chaty. Učí nás Farára. Tak hrajeme Farára (drobná mutace Ferbla). Později hrajeme kostky. Lubka (Lubica) je z Brezna. Říká, že už třetí rok žije ze sezónních prací. Přes léto jezdí dělat do Francie do kempu někam k Proveance (sakra nevím jak se to píše) no a letos přes zimu, že je na chatě. Líčí nám akce dělané na chatě jako např. Silvestr, rozlúčka zo sňehom. Velice pěkný je pohled na sněhem zašlehaná okna doprovázený lehce dunivým zvukem větru. Naše únava si vybírá svojí daň, smějeme se téměř všemu a obzvláště před usnutím nejsme k utišení. Spíme v restauraci ještě s Polákama na zemi. Velmi krásný erotický zážitek připravuje velmi půvabná Polka při zalejzání do spacáku. Tak nádherně při tom kníkala a fňukala, že sem si musel přetáhnout spacák přes hlavu. Ojjojojojjj. Ráno se svěřuju Bobíkovi. Ihned hlásí, že se mu o tom zdálo celou noc. Uáááh. Ráno platíme tučné účty, dáváme snídani, loučíme se (dostáváme pusu) a vyrážíme vstříc nepohodě. Ubytování stálo pouhých 130 SK. Počasí nezaznamenalo změny. Hned co poodcházíme od chaty do mlhy, tak to táhne chlapce do Brezna. Protestuji a stáčíme se. Kopírujeme kůly. Terén je proti včerejšku trochu zasněženějšího charakteru. Poté co opouštíme kůly, lehce uhýbám vlevo. Po chvíli se ozývá od Radka: ,,Vlevoo''. Deme vlevo. A opět: ,,Vlevooo''. Reptám, že je to p......a. Deme vlevo. Docházíme k poněkud svažitějšímu terénu s kosodřevinou. Protestuji poněkud výrazněji. Radek vyndává buzolu a střelka ukazuje na jih. Otáčíme a traverzujeme vpravo. Brodíme se nafoukaným sněhem. Ti co odlehčili svoje bágly i o návleky nadávají a párkrát vyklepávají svoje boty. Pod kopcem se trochu utišuje vítr a kupodivu nalézáme cestičku. Opět vede do leva. Vrháme se po ní v domnění, že to bude serpentýnka. Nikoli. Otáčíme a stoupáme. Po chvíli stojíme pod lanovkou a dále přecházíme k další u Lukové. Dole je lidské mraveniště. Spousta lidí nosí lyže pěšky, protože je to jistější než fronta na vlecích. U auta připravujeme plavky a vyrážíme směr L.M.

Končíme v zácpě kousek od parkoviště.V L.M. potřebuje koupit Radek plavky. Je pan Vzteklý. Než vylezeme z auta je vtahu. Chvíli ho stopujeme, ale marně. Měníme opět tvrdou měnu. Konečně v přívětivém kurzu. Vracíme se k autu a vidíme, jak jde před námi Ráďa. Před autem se mu na tváři otevírá dutina. To asi kleje kde jsme. Nicméně se nám chlubí svým úlovkem. Plavky 65 SK a osuška za 380 SK. Kousek za L.M. parkujeme před novým termálním aqvaparkem, údajně největším na Slovensku. Za 180 SK na dvě hoďky jsme se propasírovali dovnitř. O návštěvníky žádná nouze. Pro zimní použití mají dva tobogány a pro letní další. Do tobogánu si bereš podložku podle toho, jak chceš rychle jet. Bereme tu nejrychlejší. Jedna strana jede, druhá ne. Samozřejmě sem si vybral tu blbou, tak sem to musel měnit v rouře. Dole docela slušnej švuňk. Moc lidí = fronta. Masírujeme se, používáme lezeckou stěnu a zajímáme se o mičudu. Mají tam ve vodě síť na volejbal. Jenže mičudu si musíš půjčit u pokladny (taková blbost). Brzy nás to přestává bavit, to asi při pomyšlení na obžerství ve Vrútkách. Co nás všechny zaujalo, byla naprosto neuvěřitelná koncentrace krásných holčiček. Objíždíme Liptovskou Maru směr Vrútky. Obžerství, Prazdroj, Gába. Jelikož nám jedno jídlo nestačilo, tak byl opět tučný účet. Od podzimu už dodělali další místnost v patře. Nikdo nás při parkování nepoučoval. S plnýma bachorama hurá domů. Jelikož přejíždíme odbočku na Bytču, pokračujeme na Púchov, Zlín, Otrokovice a Brno. Cesta domů. Prší vrrrr, pumpa, vrrrrr, pumpa. Velkou kalamitu s namrzlejma silnicema v okolí Brna jsme na dálnici nezaznamenali.

V Přešticích se ocitáme okolo třiadvacáté hodiny. Jako ostatně skoro vždycky zjišťujeme, že se nám ty zavazadla v autě ňák namnožili. Luxujeme marně auto, protože hledáme Radkovo klíče, které má doma. Taky se ptám Budkyna, jestli bude doma ukazovat fotky, když byl v Tatrách na běžkách a k tomu si půjčil od mámy foťák. Ještě neví. Nutno také dodat, že doktoři odvedli na jeho plotýnkách dobrou práci, po provedené zátěžové zkoušce.

čus Roman