napsala Marta Andrlová
Složení cestovního trojlístku:
1. Marek Dlouhý
– slimáček, chlapeček, Bobík, Mary -
naprostý, bezproblémový pohodář,
traťovkový
závozník
2. Roman Pluhař
– uhrinok -
ukazatel směru, vyjednávač noclehů,
překladatel, obdivovatel kostelů, mapový
expert
3. Marta Andrlová
– holčička, kočička - hodná, pohodová holka,
přesvědčivými
argumenty a pohotovými reakcemi
zařizovačka
slev a jiných výhod, nafukuje
27.1.2004 úterý - večer prvý „Jízda“
Plánovaný odjezd ve 22:00h z Přeštic nebyl dodržen. Zpoždění bylo jen o 1h, kupodivu mě klucí nepřehli přes kolínko, ani mě jinak nevyčinili. Naskočili do auta značky Ford Escort správňácky natěšený a vybavený traťovkama, které jsme hned královským dělením koštovali. Snažili jsme se pod vedením Romana, jakožto znalce trasy, nabrat směr Plzeň, Praha, Brno, Žilina, Martin, jenže Mareček se snažil cestu sabotovat a sotva jsme zavřeli očka razil si svéhlavě směr Zlín, Znojmo. Nešlo o nic, jen o takové normální nábližky J. Mary si, samozřejmě, neopomněl u každé ČS koupit na posílení papku (pro jiné sytá sváča) a poté ještě konečně něco k jídlu. Tento Chlapeček si vždy své okupované území v autě označil – podestlal kusy poživatin a drobků. Jeho obdivuhodně decentní srk z pitíčka s brčkem nás z hlubokého spánku v cukuletu uvedl do pohotovostního stavu bdělosti a očekávaného možného ohrožení. Cesta se vlekla a bylo jí hodně.
28.1.2004 středa - den druhý „Martinovi hole“
Příjezd do Martina kolem 7:00h. Převlékání do lyžařského v mrazu vedle auta nás dokonale probralo. Pašák Mary nás poctil dokonale připravenou vydatnou snídaní, romanticky prostřenou ve sněhu. Chyběl jen čajík. Šáleček tohoto moku jsme v nejbližším hotelu s pěti hvězdičkami, o samotě dlouhodobě vychutnávali, jednak pro jeho speciální cenu a pak, chlapům se moc líbili exklusivní toalety, vraceli se z nich celý jako vyměněný.
Jednosedačkovou lanovkou z doby, která hodně pamatuje, a kterou pouštěli jen po hodině (vždy ve čtvrt), jsme se nechali pěkně pomalinku, aby z nás veškeré teplo uniklo, vynést na Martinovi hole. Slušná lyžovačka, vleky bez front. Kolem oběda začla mlha houstnou a omrzela nás. Cestu dolů jsme zvolili neupravenou stezkou zřejmě pro pěší s lesními zkratkami. Celodenní permice jsme ještě výhodně prodali.
Odpoledne přejezd k Vrátné dolině, obhlídka sjezdovky. Značné natřásání a kodrcání auta mě a Maryho totálně a dokonale uklimbalo, nebo-li cesta neklidná avšak my totálně klidný čili tuhý. Není divu, že při náhlém probuzení, jsem šla směnit peníze místo do směnárny do sámošky, což mě samotnou uvedlo do mírných rozpaků. Ubytování v rodinném penzionu s televizí a kuchyňkou, avšak tato výbava zůstala poměrně nevyužitá. Ocenili jsme garáž - auto pěkně na čerstvém vzduchu, oplocené ocelovým lanem. Cesta se na naší únavě podepsala, a tak jsme již kolem 17:00h vlezli plánovaně na max. 1h na kutě, s tím, že po tého hoďce vyrazíme ŽÍT. Neplánovaně jsme se však vzbudili druhý den ráno kolem 7:00h. Mary musel mít opět něco spešl, a tak si od 17:00h do 18:00h se zavřenými víčky lámal hlavu, krk, tělo, a kdoví co ještě, na tvrdé lavici u telky. Když lezl do postýlky, nevýraznými slovy zvolal „Pojďte pařit.“, což bylo gesto, které nás nemohlo o jeho aktivitě přesvědčit ani nás donutit změnit naši nadmíru pohodlnou polohu. Paní domácí jsme jistě potěšili, takový klid nečekala. V dané chvíli se pro nás stal spánek fatální nezbytností. Dokonalé Šípkové království.
29.1.2004 čtvrtek - den třetí „Vrátná dolina – Maryho den D“
Lyžovačka
na Vrátná dolina, skvělý kopec, senza sedačková lanovka, solidní počasí,
super i druhá strana svahu, zejména sjezdy lesem. Skvostnými scenériemi,
panoramaty a skalními útvary jsme se naplńovali jako
jezero obrazem nebe. Slunce nás přes mráčky občas šmíruje. Hoši se na chvíli
upjali myšlenkami o noclehu mimo pokoj (pouze za pajsku)
v kouzelné „Chatě na Grüni“, umístěné
v rozlehlém údolí, uprostřed kopců
v království samoty a především pro Maryho
s lákavou kuchyní a slibným nočním ruchem. Kolem 13:00h opět výhodný
prodej permic.
Následuje romantická projížďka na saních zapřažených za zvonečky ozdobeným koněm, které decentně zvonili do rytmu jeho pohybu. Vedle Maryho, který nás krmil gorbačiky, jsem si připadala jak Nastěnka s Ivánkem. Naplno jsme vychutnávali království hor. Ujo Viktor s námi cestou vedl velmi družný rozhovor. Jeho výřečnost se podobala přívalu z protržené přehrady. Jsme zvědaví a zvídaví – „Kdo je zvědavej bude brzy starej, ale poznáním zas omládne!“ Z očekávaných panoramat vidíme jen část – „jeho sliby nebyly nikterak přemrštěné“.
Odpoledne přejezd do Liptovského
Mikuláše. Nepotrpíme si na závratnou rychlost, při níž svět kolem vozu pozbývá
konkrétnosti. Držíme se hesla „Kdo dohání zítřek, propase dnešek!“
Cestou se stavíme na jídle, kde Romča perlí při
překládání jídelníčku. Nakonec radí Marymu, ať si dá
ten, ten Uhrinok. Nechápem, o čem mluví,
v jídelníčku to slovo nenacházíme. Romča se
rozhodl za svůj Uhrinok bojovat, i když mu číšník
sdělil, že to slovo na Slovensku neexistuje, nic neznamená. Romča
se nedá snadno odbýt a neodpustí si naivní otázku „A to, ani nic
speciálního?“
Nocleh
na valandách, ve spacákách v rodinném penzionu
v Liptovském Mikuláši, kde už kluky znají z předchozích let.
Slibujem si den D, popíjíme
v baru, jedu neškodný jahodový džus s griotkou. Chlapcí
jsou tvrdší, jedou kurážně ve velkém pivo, které o to častěji, furiantsky
odvážně zapíjí velkým rumem. Kolem 24:00h jdu poslušně sama spinkat, kabrňáci
pokračují do klubu B. Sotva ulehnu, Mary je tu. Obdaří mě roztomilým, krotkým
úsměvem. Stále, ale někam odbíhá, pak se vrací s umělohmotným kyblíkem od
barvy, tváří se vítězoslavně a se slovy „Jo, to bude vono.“
ulehá. Neuběhne ani minuta a démon alkohol procitá. Skvostný klid je tatam.
Mary se ocitá na křehké linii horizontu profláklé
otázky být či nebýt. Trpí, prožívá peklo. Balancuje mezi životem a smrtí a s
nenávistně zarputilým křikem se do kyblíku dovolává samotného konce tohoto
světa. V nejlepším se vrací Románek, dostává totálně, absolutně nezadržitelný
záchvat a při tom napodobuje zvuk letícího hejna kachen. Občas s falešným
obdivem zvolá „To je doooost!“.
30.1.2004 pátek - den čtvrtý „Jasná – Chopok“
Mary je stále prosáklý včerejší (respektive dnešní ranní) příhodou. Zůstává sám v autě. No sám, sám s igelitkou plnou svačin, s kterou se nemazlí. Chopok – ocitám se s Romčou na vrcholu. Vidíme jen obrysy protáhlých hřebenů, po nichž se prohánějí nevlídné větry a o jejichž vrcholy drhnou v chmurné bezútěšnosti oblaka. Zpočátku jsme na kopci téměř sami. Později předávám permici Marymu, sjede si sotva 2krát, když vypínají lanovku pro nepřestávající mučivou vrcholovou vichřici. Z nás si jediný Romča Chopok skutečně vychutnal.
V plánu máme návštěvu ledové
jeskyně. Máme pech, jsou přístupně jen v létě. Spokojili jsme se s vápencovou Demänovskou jeskyňou
Slobody v Demänovské Dolině. Vnitřní teplota
+ 7 °C, počet schodů 998. Vše bylo obdivuhodné. Když průvodce předváděl
naprostou tmu, Bobík se stal rušivým elementem,
směšným přeludem, díky své nepřehlédnutelně fosforizující máselňačce
značky NIKE.
Další zastávkou byly termální
lázně Bešinová, které zahrnovali 3 venkovní
bazény s hnědou tekutinou kolem 38 °C. V hustém oparu a poletujících
vločkách dostala chvilková hra na babu to pravé kouzlo. Plavčík nějak neměl
pochopení pro naši horkou krev. Po mém věrohodném předvádění hororové akce
z Čelistí a skákání po koulovačce na sněhu zpět do KLIDOVÉHO BAZÉNU se mě
snažil poměrně hlučně zastrašit. A co zastrašit, zkrátka mě hrubě sprdnul. Nepochopil, že jsem šťastná, no, sice možná
trochu zuřivě a pominutě, ale přeci každý máme sklony
k poťouchlictví. Nechtěli jsme jen tak vopruzovat
a tak jsme oželeli celodenní lístky (jiné neprodávali) a vyrazili do Oščadnica. Tam, sotva jsme se stihli v klidu ubytovat,
opět v privátním penzionu, byl Uhrinok ve
vteřině připravený, nažhavený a jednoznačně rozhodnutý pro další noční
flámování. Snažil se nás nadšeně povzbuzovat, načeš zničený Marek stroze
pronesl „Nikam nejdu, jsem nemocný, budem si radši povídat.“ a s fuskami na nohou se zakutlal do
svého speciálního spacáku asi do – 40 °C. Uhrinok mě
svojí nečekanou reakcí skutečně překvapil. S dojemnou úctou, smířen
s danou situací a snad pln chápání, bez jediné známky zklamání, ve stejné
vteřině ulehl též a pravil „Tak jo, začínáš.“
31.1.2004 sobota - den pátý „Velká rača“ „Beskydy - Pustevny“
Probouzíme se do velebného rána.
Obloha je poměrně vycíděná. Mírně mě rozladí ztráta celodení
permice asi za 700,- SK, a to navíc hned po její
koupi. Velkou račou jsme nadšený, je zde poměrně dost
sjezdovek a nádherné sjezdy lesem v hlubokém prašanu. Slunce zalévá
vrcholky a nahlíží až do údolí. Sobota – lidí přibývá až se pro nás fronty
stávají nesnesitelnými – odjezd do ČR.
V Beskydech zajíždíme na
Pustevny, kde je neskutečně živo a
skvělá atmosféra. Podniknem menší pěší tůru, na které
se při západu slunce, kocháme pastelově zbarvenou oblohou a okolní překrásně
zasněženou krajinou. Se spatřením zvěře díky značně se rozléhající hlasité
hudbě nepočítáme. Jsme nadchnuti a překvapeni skvostnou, oslňující
přírodou a netradičními stavbami
pohostinství. Kam se hrabe Slovensko. Obdivujem bike
sjezdy a snowborďácké salta, točky na sněžných
rampách. Zrovna se zde konali jejich závody. Loučíme se s tou nádherou zde
neradi. Cestou často větráme – Mary často dráždí naše čichové buňky – často si
znatelně říhne.
V Praze shlédnem v Cinema city od 22:00 h Kameňák 2. Jsme totálně
otrávený. Větší blbost jsme si vybrat nemohli, ale těší nás, že jsme si splnili
náš plán – jít do kina. Při filmu jsme s úsměvem zareagovali pouze
na hlášku, při čtení podaného inzerátu : „Hledá se tchýně, kdo ji
najde, dostane přes držku.“
Do Přeštic dorážíme v neděli,
kolem jedné hodiny ranní.
Napsala
: Marta Andrlová