TOTES GEBIRGE aneb ferratou na Grosser Priel (napsal Honza Tolar)

(Honza T.,Aleš Č.,Pavel J.,Marek D.)

 

V pátek 23.5.2003 jsme s 90 min zpožděním vyrazili z Přeštic,přes Ž.Rudu,Degendorf,Pasov a Linec do rakouských,asi 350 km vzdálených Mrtvých hor.Náš cíl byl jasný-pokusit se zdolat nejvyšší vrchol novou a velmi těžkou zajištěnou cestou Bert-Rinesh-Steig. Zpoždění se projevilo pozdním příjezdem(asi 23.30h)do lyžařského střediska Hinterstoder.Noc jsme strávili na neplaceném parkovišti u řeky Steyr přikrytí spacáky a noční jasnou oblohou.

Ráno jsme se sbalili a opustili Pavlův Peugeot 405 kombi až v osm hodin (místo plánovaných sedmi). Marek, který měl nařídit budík a nás vzbudit, svěřený úkol nesplnil. Na víkendovou akci jsme měli 70-80 litrové batohy celkem dost našlapaný.Výbavu tvořili teleskopické hole,mačky,cepín,sedací úvazky a tlumiče pádu,nepostradatelné při výstupu klettersteigem. 

První část cesty vedla po prašné cestě kolem jezírka Scheiderweiher přes malebný palouček s restaurací těsně pod nástupem.Ten začíná slušným stoupáčkem,kde mám honičky, abych se rozdejchal.Po chvíli z nás pěkně leje.Nebe je bez mráčku a slunce už solidně topí.Míjíme vodopád, kde se osvěžujeme, překonáváme zalesněný práh a po 2.45h spatříme strategicky výhodně postavenou chatu Prielschutzhaus(1420m.n.m).Je za námi 900, pro mě asi nejhorších výškových metrů.

Dáváme si výborné pivíčko za „pouhé” 3 Eura.Obědváme a pod jasně modrou oblohou házíme nehoráznýho vivaldiho. Nikomu se nechce vstát a pokračovat ve výstupu. Proč by, času je dost. Mé kalkulace počítají se 4 hodinami na vrchol a jsou teprve 2 odpoledne.Ptáme se na přesnou cestu a jsme upozorněni, že cesta je dlouhá, obtížná a všude padá spousta lavin (to byly ty divné zvuky v noci).

Varování si bereme k srdci, ale přesto se na rozcestí nad chatou dáváme doprava na klettersteig. Nu kouknem na ňákej ten žebřík a uvidíme.U nástupu vidíme kus od nás padat menší lavinku, pomalejšího charakteru. Oblékáme se do postrojů a prvního železa se chytáme kolem 15 hodiny. Na kolmém začátku se zdá,že chybí jeden stupeň.Úvodní výšvih překonáváme, ale Marek s Pavlem nás opouštějí, že jdou okouknout cestu na zítřejší trek.Lavinézním polem traverzujeme k bráně ke skutečné ferratě. Sníh je mokrý a nám začíná „lepit”.

      

 

  Otevírá se nám pohled do hluboké kotliny a celé východní stěny,kde je vybudovaná 9 let stará zajištěná cesta. Na vzdáleném vrcholu vidíme kříž v podobě červené tečky.“Ještě kousek, jen chceme vidět kolmé a převislé žebříky“,honí se nám oběma hlavou. Hodinový traverz nás posune pod vrchol,který je necelých 600m nad námi. Pár stovek hodin v posilovně(sice už před lety) se bude hodit. Oceňujeme vibramovou podrážku,která drží na mokré skále jako přilepená.Před námi se objeví obávané žebříky, ale pokračujeme dále. Po zdolání kolmých a převislých úseků si připouštíme obrovskou chybu. Pro co nejnižší hmotnost baťohu,jsme kromě spacáků,stanu a většiny jídla vyndali také lano a čelovky. V kolmé stěně musíme překonat zasněžené úseky,pod kterými mizí fixní lano. Aleš navrhuje cepínama fixní lana vyprostit z pod nafoukaného sněhu, ale bohužel je to bitva s větrnými mlýny, protože sníh je opravdu moc hluboký. Vrátit se už nemůžeme,tak riskujeme a přecházíme bez jištění se zadkama zatraceně sevřenýma. Opravdu velké štěstí při nás stojí a my můžeme stoupat dál. Zdoláváme několik předvrcholů, po čtyrech lezeme po hřebeni, který je ostrý jako žiletka a hodně exponovaný – na levo i na pravo ukrutná hloubka. (fixní lana opět hluboko pod sněhem-Aleš skoro zvrací a hudruje, že už nikdy na žádnou horu nepoleze a strachy proklíná sám sebe)  Ve 20.45h staneme na vrcholu.Rychle se převlékáme (já z plavek,Aleš z boxerek), fotíme masivní osmimetrový kříž ozářený západem slunce a vyrážíme rychle dolů po klasické cestě.

Za světla musíme sejít z hřebene a ze sedla se dostat prudkým sestupem do hlavního sněhového pole. Za hodinu už bude jistě tma.Mít stan a spacáky, tak bychom nahoře v pohodě přespali.Počasí je stále skvělé a vypadá to na teplou noc.Miliony hvězd na jasné obloze, které se zdají tak blízko, nasvěcují cestu zpět.Daří se nám dostat z nejtěžšího úseku a po stopách ve sněhu klesáme k chatě.Na již známé cestě občas klopýtneme,ale v pořádku dojdeme na Prielshutzhaus. Ještě si stačíme otevřít vrcholový Gambrinus a už nás vítá Marek s Pavlem.

Je něco po jedenácté a my máme pořádnou chuť slavit. Vyžebráme čtyři piva ( už je po zavíračce ), prohodíme pár slov s několika Čechy, kteří tuto cestu šli již osmkrát a říkali, že dnes to bylo nejobtížnější ale nejkrásnější výstup co tu kdy šli.Ustelem si na terase a spokojeně usínáme do krásné,květnové noci.

Ráno se probouzíme kolem osmé.Zaměstnanci chaty nás kousek přesouvají,protože se koná běžecký závod z Hinterstoderu až na chatu.Kolem desáté hodiny opouštíme dočasné působiště a míříme do soutěsky Kleinserscharte. Cesta vede po dobře značených stezkách. Ještě před dosažením již zmíněného místa nás tabulka s nápisem Stodertaler Steig naviguje k nástupu na zajištěnou cestu vedoucí k vrcholu Spitzmauru. Riziko sesuvu sněhu nás nutí k navázání,proto na několika desítkách metrů ztrácíme dobrých padesát minut.

První stupeň ferraty je na dohled,ale pro dnešek to vzdáváme.Je už dost pozdě a návrat normálkou na chatu by trval nejméně pět hodin.Vracíme se pro věci,dáváme povinné pivko a sestupujeme k autu.
Do Přeštic přijíždíme kolem půlnoci z neděle na pondělí.

(ht)